Tristan a stíny

Wagnerův Tristan a Isolda, uprostřed druhého jednání, v zahradě kornwallského hradu, Tristan klesne na kolena před Isoldou, hudba zvolní. Co se dříve hrálo v tempu pochodovém, to stejně hraje se tu více než dvakrát pomaleji:

.

.

.

Oba: Ó, noci lásky,

spusť se níže,

shlaď, co nás

se světem víže,

závoj tmy

tu vláti nech,

nás ať mijí

světa dech!

Tristan: Svit záře zhas,

noc tmí se v kráse;

Isolda: v nás co víří,

nám co zdá se,

Tristan: mé vše touhy,

Isolda: má vše přání,

Oba: záře soumrak,

spásy zdání,

spoutá děs i klam,

štít je spásný nám.

Isolda: V ňadrech nám se

jas slunce skrývá,

luny zář tam

s třpytem hvězd splývá.

Tristan: Jsa úzce poután

kouzly tvými

a lákán zraky

čarovnými,

Isolda: srdce v srdci,

rty na rtech,

Tristan: sladce chví se

jeden dech;

Oba: zří-li v dál

zrak láskou zpilý,

tu zdá se svět

mi pouhým stínem:

Isolda: jímž nás jen klame

lživý den,

Tristan: a nám ruší lásky

kouzelný sen,

Oba: tu jsem

já sám svůj svět;

v slasti závratném vlání,

v lásky posvátném plání

můj ret nápoj lásky

z úst tvých číše

pít chce jen.

Překlad: Jan Novák, Umělecká beseda, Praha 1913, s. 51-53

Den je lásce nepřítelem, noc přítelem. Neboť láska je sen a sní se v noci. Kdo je v lásce, vidí z denního světa pouze stíny. Stíny mu nejsou pouhým odrazem světa, ale přímo podstatou tohoto světa. Proto také dostat se mimo tento denní svět lze jen bojem se stínem:

1/ krácením stínu - ve dne se pohybujeme na východ, tzn. zkrátíme tím den, dobu stínu

2/ zpomalováním stínu - vyhledáme noc, kdy pohyb Měsíce je pomalejší než pohyb Slunce

3/ překrýváním stínu - když tělo s povrchem splyne (za dne i za noci)