Text: Jan Trojan: Dějiny opery, Paseka, Praha 2001
Foto: http://www.musicweb-international.com/sandH/2009/Jan-Jun09/tristan3101.htm
K umělecké realizaci svých myšlenek Wagner přikročil v podobě kompozice tetralogie Nibelungova prstenu. Měl napsánu téměř polovinu díla,
ale obrovské rozměry, do nichž se dílo rozrůstalo, nedávalo pražádnou naději na provedení. Proto Wagner v roce 1857 práci přerušil a věnoval
se nové opeře, od níž očekával, že bude menším počtem osob a skrovnějším sborovým obsazením pro uvedení vhodnější a snažší. Ale jak pěkně řekl Th. Mann,
nikdo se nemůže udělat větším, než je, ale ani menším, Wagnerovi se i toto "praktické opus" pod rukama rozrostlo v něco zcela jiného, než zamýšlel.
Koncepce nového díla vznikla pod vlivem Schopenhauerovy filosofie, jíž se Wagner zabýval už několik let. Námět německého středověkého eposu Gottfrieda von Straßburg
(mezi 1202-1212) se svým původem ztrácí v mlhách kletských pověstí. Tuto nejinspirovanější píseň lásky veškeré literatury (Th. Mann), jejíž dokončení ovlivnila i skladate-
lova bolestná láska k ženě jeho curyšského příznivce a mecenáše, k Mathildě Wesendonckové, Wagner naplnil romantickým psychologismem a zhudebnil jako rozlehlé, hlu-
boce intimní a spontánní dílo. Teprve po patnácti letech, která uplynula od poslední skladatelovy premiéry, a po marných pokusech uvést je ve Vídni, kde je po mnoha zkou-
škách označili za nehratelné, bylo toto jedinečné dílo poprvé uvedeno v Mnichově pod taktovkou Hanse von Bülow - Tristan und Isolde (Tristan a Isolda, 1865, česká premiéra
v Praze, ND 1913). Ideál Wagnerova hudebního dramatu je tu dovršen, opera je komponována v jednolitém hudebním proudu. Druhé jednání, nokturno, působí dojmem
jediné velké scény. Široce rozpjaté klenby mohou být označovány pojmem nekonečné melodie, o níž v souvislosti se svými zralými díly hovoří sám Wagner.
Opera vyrůstá z 30 příznačných motivů, navzájem kompozičně stmelených. Nápadná je harmonická stránka; komponista dospěl
použitím chromatiky, alterovaných akordů a melodických průtahů na práh atonality. Současně se vzrušenou harmonií vystupuje do popředí umělá polyfonie,
jež je vázaná jako vždy u Wagnera harmonicky. Významná je také instrumentální stránka; orchestrální úvod a závěr (Isoldina smrt z lásky) jsou cennými orchestrálními
čísly symfonických koncertů. Rovněž Tristan je orchestrální opera; vše podstatné se odehrává v instrumentální složce.
Sólistické party jsou přitom mimořádně exponované. V titulních rolích zazářila v Bayreuthu v režii Wolfganga Wagnera
v roce 1957 dvojice nezapomenutelných wagnerovských pěvců, švédská sopranistka Birgit Nilssonová a hrdiný tenorista Wolfgang
Windgassen. Wagnerův Tristan hluboce zapůsobil na německou hudbu; skladatelé narození v době premiéry, jako Gustav Mahler,
Hugo Wolf, Richard Strauss či Max Reger, jsou zahrnováni pod pojmem tristanovská generace.
Žádné komentáře:
Okomentovat